Mistrovství České republiky v závodě hasičské všestrannosti a brannosti

11.4.2026

Družstvo žákavských dorostenců po suverénním vystoupení na okresním a krajském kole postoupilo již potřetí za sebou na MČR v závodu hasičské všestrannosti a brannosti. Po loňském třetím místě z východočeského Ostřetína byly pro letošní závod v jihočeském Trocnově ty nejvyšší cíle a odpovídala tomu i příprava a tréninky. Kluci se zodpovědně připravovali fyzicky v průběhu celé zimy a od února se tréninky rozšířili i na střelbu a teorii. Celý harmonogram přípravy vyvrcholil na třídenním soustředění na Železné Rudě, kde došlo především na intenzivní nácvik orientace v terénu pomocí buzoly.

Cestu do jižních Čech jsme měli naplánovanou již na páteční odpoledne, a proto nás nemile překvapila ranní chumelenice a teplota lehce nad bodem mrazu, která se držela po celý den. Cestou jsme nabrali Štěpána ve Velkém Boru, zastavili na nákup a svačinu ve Strakonicích a po 17. hodině jsme zaparkovali u penzionu Štilec u stejnojmenného rybníku. Po ubytování jsme zvládli ještě výlet na nedaleké mohylové pohřebiště Plav u Českých Budějovic, kde proběhla ze strany trenéra Josefa přednáška na téma „pravěká mohylová pohřebiště“. Poté jsme jeli zpět na penzion, kde jsme si dali večeři v restauraci a ještě se věnovali lehkému opakování teorie na nadcházející závod

Ráno nás přivítala mlha, ale bylo vidět prosvítající slunce, které slibovalo rozhodně lepší počasí, než jaké panovalo v pátek. V restauraci penzionu jsme si dali skvělou snídani, i když se začala již projevovat lehká nervozita z blížících se závodů. Nervozitu se nejvíce snažil zajíst ochutnávkou snad všeho v nabídce trenér Josef. Naložili jsme tašky do dodávky a vyrazili na krátký přejezd do místa konání – rodiště našeho nejslavnějšího vojevůdce – Trocnova! Zázemí závodu, start i cíl byly totiž přímo v areálu památníku Jana Žižky a trasa závodu byla v přilehlých lesích.

Po rozkoukání nastupujeme na prezenci, kde vtipkuje paní rozhodčí při zhlédnutí průkazky Pavla, při které konstatuje, že Pavla je v týmu určitě potřeba a bude to tak asi navždycky. Čekání na start trvá hodinu a dvacet minut a zpočátku se zdá nekonečné, ale než se stihneme rozběhat a rozehřát, čas našeho startu se rychle přiblížil a slunce se skrz ubývající mlhu hlásí víc a víc, ale teplota stále není zcela příjemná. Startujeme až jako 26. z 29 týmů a nevíme, zda je to úplně výhoda. V půl 11. se hlásíme u rozhodčí starající se o startující hlídky a tato nás odvádí do prostoru startu, kde probíhá ještě instruktáž a kontrola hlídky ze strany rozhodčí na startu. Nervozita by se dala krájet, ale snažíme se plně soustředit na blížící se start!

Vybíháme na trať a jako první nás čeká asi nejzásadnější stanoviště – střelba ze vzduchovky! Každého z nás čekají tři terče o rozměrech 7 x 5 cm. Nejlépe se daří Štěpánovi Z., kterému se na jeden výstřel podaří srazit hned dva své terče, Radim zapisuje také čisté konto, ale Pavel po prvním nabíjení odjišťuje svoji zbraň a ta z ničeho nic vystřelí. S reklamací u rozhodčího nemá úspěch s odpovědí, že měl určitě prst na spoušti (určitě neměl!). Další dva výstřely si již pohlídá a zbývající „špalíček“ mu dostřeluje Štěpán Z. svým přebývajícím diabolkem. Bohužel Lukáš sestřelí pouze svým prvním výstřelem a Štěpán Š. pro změnu až tím posledním. Čtyři trestné minuty ze střelby jsou hodně a odbíháme hned z prvního stanoviště s neblahou předtuchou pokaženého závodu. O to více se ale snažíme vydat ze všech svých sil v běhu a dohnat výrazné manko.

Naštvaný Luky vybíhá od střelby jako první a skoro zapomene odbočit podle značení trati, ale Pavel jej včas upozorní a rychle se blížíme k druhému stanovišti „orientace v přírodě“, kde dobíháme kluky ze severoplzeňské Tlučné, kteří startovali o čtyři minuty před námi! Zapisujeme si zde svůj první čekací čas než tlučenští splní úkoly. Poté rychle losujeme z igelitové tašky každý dvě topografické značky, které zcela bezchybně určujeme. Dále si každý z nás bere jednu kartičku s poznávačkou rostlin, stromů a stop a ani zde nezaváháme a vybíháme na další úsek trati.

Následující stanoviště „uzle“ pro nás představuje další krátký odpočinek a další vteřiny čekacího času, protože i zde čekáme, až tlučenští kluci uváží své uzle. Ani toto stanoviště pro nás není nijak náročné, protože uzle dokážeme uvázat snad už i poslepu.

Na disciplíně „brannost“ zapisujeme další „čekačku“ a Pavel ještě stihne paní rozhodčí, která zrovna svačí jablko, popřát dobrou chuť. Dobrá nálada se nás drží, i když běžíme s větrem o závod! Nejprve skáčeme přes dva metry široký příkop a jeho poloha není zcela ideální, protože se musíme odrážet z kořenů a doskok je do kopečku. Ale to nás nerozhodí a všichni jsme zdárně „na druhé straně“. Ani čtyři metry dlouhý úsek vodorovně nataženého lana nám nečiní žádné problémy a s další zapsanou nulou pokračujeme dále na trať.

Od startu stále mírně stoupáme a přibíháme na volné stanoviště „požární ochrana“, kde musíme plnit hned tři úkoly a začínáme říkat, jak se zachovat při různých mimořádných událostech. Následuje správné sestavení trojúhelníku hoření a jako poslední přiřazujeme grafické značky technických prostředků požární ochrany.

Po stoupání se trať překlápí a my začínáme spíše klesat. Následuje stanoviště „základy první pomoci“, kde máme za úkol podle vylosovaných obrázků určit příznaky zobrazené zdravotní komplikace a jak v této situaci posupovat. Ani zde nechybujeme a rychle přiřazujeme správné kartičky. Ze stanoviště vybíhá jako první Radim a již si chystá buzolu, protože víme, že nás čeká úsek „orientace v terénu“.

První bod pro měření azimutu je jen pár metrů od stanoviště zdravovědy a Radim již měří a určuje nám směr, kterým máme pokračovat. V rámci hledání azimutu opouštíme lesní cesty a pěšiny, po kterých se dosavadní část závodu ubírala a běháme ve volném lese. Při zaměřování azimutů zahlédneme před sebou kluky z Tlučné, ale zase je ztrácíme. Po zapsání všech tří bodů na krátkou chvíli zaváháme v dalším pokračování, ale daří se nám dostat opět na značenou trať, která zase vede po lesní cestě. Na většinu členů hlídky přichází první výraznější fyzická krize, ale náhle před sebou vidíme kluky z Tlučné a to v nás vyburcuje zbytky sil a jdeme před ně! Navíc víme, že už se musíme blížit do závěru závodu.

Mezi tím stojí nedaleko cíle trenéři Libor a Josef a jejich nervozita s každou minutou i vteřinou stoupá až do oblak, protože podle hodinek už by kluci měli vybíhat na druhé straně louky za zády majestátní sochy Jana Žižky.

Vybíháme na louku a už slyšíme řev trenérů! Před námi je poslední stanoviště „ochrana obyvatelstva“, kde bleskurychle sestavujeme záchranářskou uličku, říkáme, na jakou tísňovou linku a jakým způsobem voláme při různých situacích a přiřazujeme kartičky s obrázky různých věcí podle toho, jestli ta daná věc patří do evakuačního zavazadla nebo ne. I my víme, že už musíme hrát o každou vteřinu a ze stanoviště už to máme jen kousek z kopce do cíle, a proto běžíme za mohutné podpory trenérů a fanoušků ze zbytku svých sil.

Jsme vyřízení a absolutně netušíme, jakého výsledku jsme dosáhli, ale jsme si vědomi toho, že trestné minuty ze střelby nás budou hodně mrzet. Na trati jsme celkem posbírali 4 minuty a 17 vteřin čekacího času. Trenéři neustále aktualizují tabulku s průběžnými výsledky a dohadují se, zda je již součet definitivní nebo ještě bude nějaká úprava. Tak jako tak zjišťujeme, že jsme dosáhli nejrychlejšího času na trati a výsledek tak rozhodně nebude k zahození. K našemu zklamání, ale již víme, že kluci z Velkých Opatovic z jihomoravského kraje absolvovali závod se zcela čistým kontem a to nedokážeme překonat ani se sebelepším během. Po vyvěšení oficiálních výsledků je to potvrzené, ale také zjišťujeme, že nikdo kromě Opatovic nebyl lepší a my tedy bereme po bronzu z roku 2025 stříbro za 2. místo!!!

Při slavnostním vyhlášení se nás krajský starosta hasičů Jihočeského kraje pan Žižka ptá, proč jsme tak skleslí, když jsme druzí nejlepší v republice, a Pavel mu na to odpovídá „Ale my jsme chtěli být první!“ Přebíráme ceny, fotíme se a pomalu nám začíná docházet, že i přes počáteční hořkost jsme dosáhli nejlepšího úspěchu, který kdy kdo z našeho sboru za jeho 126 let existence dokázal! Druhý rok po sobě jsme do Žákavé vezeme medaile z mistrovství České republiky a to už něco znamená.

Po vyhlášení probíhá ještě nekonečné focení na přání trenéra Josefa a my už se všichni těšíme na objednaný oběd v penzionu Valeš v Borovanech. Nacpeme se 2,5 kg vážícím burgerem s hranolkami a vyrážíme směr Žákavá. Doma nás čeká slavnostní kolečko po obci na vozidle Iveco a večer jdeme úspěch oslavit do hospody, kde si všichni z týmu (kromě trenérů) dáváme nealko, protože se musíme stále držet v kondici. Za skvělou reprezentaci obce i sboru nám přichází poděkovat starosta obce Milan Polívka a starosta sboru Josef Hora.